Jdi na obsah Jdi na menu
 


Můj život kokroidní

11. 1. 2009

    

  Obrazek  Joy

         

Percy

Obrazek                                     Foto: Brakemon

 

Můj příběh se začal psát 24.srpna 2005.Tehdy jsem se narodil mojí mamce Joy of my Life Brakemon  a tátovi Percymu-Percy Brakemon.Sourozenců mám pět,měl jsem tu čest vidět se naživo pouze s mou ségrou Violet Brakemon.

Vypadal jsme tehdy takto:

 

Obrazek

(foto:Brakemon)

Prostě takový Vandálek roztomiloučký,tehdy jsem ještě nevěděl,že mi Vandálku říkat nebudou,vlastně jsem ani nevědl,koho budu každé ráno budit,kdo mě bude živit,napájet,venčit...Ani ti mí divní tvorové (ta má praštěná Káča) nevěděli,že právě já budu ten velký zlom v jejich životě,ten,kdo jednou provždy ukončí jejich nepejskařský,do té doby celkem poklidný život,vtrhne do něj svým aristokrastkým,malinkato flegmatickým,kokroidním tempem:-) 

Vlastně jsem to ani neměl být já,ale nějaké jiné kokří,pálené dítě.Ovšem ruka osudu zasáhla, (no,s Káčou jsme si prostě souzeni) a všechno předělala k obrazu svému.Potom ruka osudu zavedla ruku kokroidní Ivanky-mojí první paničky,Katčiné mamky,naší hlavní financátorky a velké podpory- až na stránky CHS Brakemon a ona nebohá kokroidní Ivanka spatřila mě,roztomiloučkého Vandálka a bylo rozhodnuto:-)

Obrazek

 

 

(foto:Brakemon)

Ve středu ráno si mě Ivanka našla na webu,ve středu večerjsem již večeřel u těch mých lidí:-)Jelikož jsem byl poněkud starší,než na fotkách ( když si mě dovezli,měl jsme 4 měsíce),říkali mi medvídku (podle véélikých,chlupatých pacek) a strašně si pochvalovali moji klidnou povahu.Měl jsme k dispozici pestrý výběr hraček,ale těch jsem moc nevyužíval,nějak mě to nebralo.Když něco nosit,tak boty!Toto bylo mé heslo:-)Venku jsem se jich tehdy ještě držel a již tehdy jsem projevoval moji myslitelskou povahu:-)

Obrazek

 

 

 

Mým příchodem si Ivanka splnila dětský sen - krásného,oddaného kokršpaněla.Naslibovala mi,jak si prožiju klidný život gaučového psíka,jedinou mou aktivitou měly být procházky a výlety.A prdlačky!Cca ve čtyřech a půl měsících mě vytáhla na nějakou oplocenou zahradu,na kterou jsme museli dojet takovým zvláštním,pojizdným jakoby domkem (dnes už vím,že se tomu mezi lidmi říká autobus).Pobíhal tam takoví zvláštní pán,ze kterého jsem mlě přorozený respekt a bylo tak několik dalších lidí a psů,kteří tam přišli nebo přijeli stejně jako my.

Tomuto místu se říká cvičák,dneska už ho mám celkem rád ale tehdy jsem homoc nemusel.Ivanka byla celkem nezkušená,dneska by se zachovala jinak,ale tehdy mi na krk na radu onoho mnou respektovaného pána,nasadila řetěz jako kr,no,jako na německého ovčáka:-) a počala se mnou dělati něco,čemu se říká výcvik,avšam tomu,co provozujeme dneska s Káťou se taky říká výcvik a ten dneska mě baví o 120% víc,než ten u toho pána na té oplocené zahradě.

Tehdy jsem se učil poslušnosti,s Ivankou jsem po venku už nechodili na volno,nýbrž na stopovačce,Katka tehdy v mém životě nehrála moc velkou roli.

Tady pohleďte,jak jsem se učil a naučil sedět:

Obrazek

 

 

Možná přístup a rady toho pána mě trošku odradily od nadšené a hnibé spolupráce s člověkem.Počal jsme přicházet do puberty a dělat skopičiny.

 Tehdy se Ivanka rozhodla,že když už mám ty papíry,že zkusíme výstavy.Naše první byla výstava klubová,v Brně-Žebětíně.Na Ivance jsem poznal nervozitu,když jsme měli vstoupit do toho prostoru vymezeného páskou-nechápu.Šlo nám to pěkně,nevím,co Ivča furt řešila.Z této akce jsme si odváželi ocenění VN1 a pohár,toto z materiálna,z duchovna super zážitek,já až koukal,kolik psů může být na jendom místě.

Potom přišly další výstavy,u toho pána s oplocenou zahradou nám vypršel počet předplacených hodin,uměl jsme základní povely,ale rád jsem je moc nedělal a když jsem mohl,tak jsem radši utek a sedl si opodál,no puberta no:-)

Obrazek

A přichází do mého života ta moje Katka.Ivanka začala mít v práci fofry,Martin-Ivančin potomek začal chodit do školky,no,bylo toho víc.Tehdy Katku napadlo,že by mohla mamce pomoct a začali jsme chodit ven.Ona mi tehdy vůbec nevěřila,nevěděla,kdo vlastně jsem a moc mi nerozuměla,spíše vůbec.Začala mě venčit častěji a častěji ale i tedy se s Ivankou střídaly.Jezdili jsme na výstavy ve trojko-Já,Ivanka,Katka,vystavovala mě Ivanka,jenomže potom to furt řešila a nakonec prohlásila (ke Katčiné radosti) ,,Vám to spolu tak sluší,mylsím,že by jste to měli zkusit."

Katka si opatřila srandovní hábit a šli jsm ena věc.Před tím jsme důkladně trénovali,mě to moc nebralo,což je logické.Katka furt něco študovala a pak mi oznámila,že se přihlášíme i do jakési soutěže,mi to bylo jedno,slíbila mi pamlsek,tak jsem kývl no:-)

A tak,vlastně díky výstavám,jsme se sblížili a naše přátelství se Katce stalo osudové:-)

Katka se rozhodla,že bychom mohli zkusit Agility,neznal jsem význam tohoto slova,tak jsme mlčel,pochopila to jako souhlas a tak nás Katčina mamka přihlásila do kurzu do Rychlých Tlapek,kde se této super zábavě,pro nás na prvním místě,věnujeme do dnes a věnovat se budeme i nadále.

Obrazek

I tehdy byla naše komunikace celkem bídná.

První měsíce jsme chodili do kurzu k Efce a Markétě,pak jsme přešli do pokročilých k Janě.

Jak šel čas,s Katkou jsme se probojovávali pubertou (ta má byla vskutku delikátní a nádherně silná ) a začínal jsme mít pocit,že "ta hlavní" je katka,nikoliv Ivanka.Jak šel čas ještě dál,hlavní byla doopravdy Katka,normálně mě Ivance přebrala!

S Katkou to bylo všechno jiné.Byla mladá,nevěřila si,už aposň trošku věřila mi.Bála se nového,i když si to nepřipouštěla a doufala,že když jsme dva,že by to nové nemuselo být až tak zlé.

Po výstavách jsme jezdili pořád,pořád mě česali a musím přiznat,že atmosféra těchto velkých akcí mi nějak k srdci nepřirostla,ale i přes to jsme se s Katkou a úžasnou podporou Ivankou tak nějak došourali k několika CACům i res.CACům,k Národním Vítězům a dokonce dvakrát k BOBům.

V roce jsem byl těma dvěma ženskýma zaveden k veterináři,ten mě uspal a bůhví,co se mnou dělali.Potom jim přišlo jakési lejstro,ze kterého měly obrovskou radost a oznámili mi,že výsledek jakési Dysplazie kyčelního kloubu je 0/0.Opravdu jsem z toho měl radost,i když jsem nevěděl,co to znamená:-)Taky mi řekly,že tímto je ze mě chovný pes.

Potom ty dvě spyklenkyně naplánovaly Zkoušky vloh,jó,to byla jiná!Tohle mě konečně opravdu bavilo.Začali jsme jezdit za Ivetou,super paní,která nás vodila do míst,kde se hojně vyskytují zajíčci,bažantci,dokonce i srnečky nebo laňky jsme potkali.Po nácviku jsme jednoho rána sedli do auta,Katka byla jak na drátkách,úplně v nervech,Ivanka se jí snažila uklidnit.Přišli jsme k nějaké chatě,samí psi mi velmi sympatičtí,samí lidi v zelném,tak fajně to tam vonělo.No,prostě,ten den jsme s Káčou složili zkoušky vloh.A tak se ze mě stal Čeký šampion krásy.

Málem bych zapoměl na jeden z velmi důležitých bodů-Ivanka už to bez svého psíka nemohla vydržet,a tak si domů přivezla převtěleného ďábla,něco tak sadistického s výrazem andílka,no prostě Ladunu.

 

Obrazek

A tak jsme doma dva černí,já patřím jen a jen Katce a Láďě Ivance.

V současné době prožívám opravdu život gaučového psa.Katka mě nutí vstávat v ŠEST hodin,vždycky obejdeme kolečko,tak na půl až třičtvrtě hodinku,taková naše ranní klasika-tak toto týraní mě Katka nazývá,většinou už před procházením se dostanu příděl snídaně-podle mě je to sotva jednohubka,já bych klidně snědl i ten celý pytlík naráz.Pak musí Katka do školy,když je teplo,zůstáváme s Ladunou po dobu,co jsou všichni v práci/škole na zahradě,postavili nám tam takovou směšnou náhradu gauče a přístřešek,když je moc zima,jsme dopoledne doma.První přichází většinou Katka,tak nás hnedka prožene na takové půlhodinkové prochajdě,pak chvíli relaxujeme doma.Po příchodu Ivanky z práce se většinou s Katkou vypařujeme do lesa,nebo kamkoliv jinam,většinou ještě s jinýma psíma lidma a ostatníma psiskama,vracíme se až k večeru,neli večer,dostávám večeři a okamžitě vylézám na gauč,postel či jiné relaxační místo a oddávám se spánku.

Někdy Káča vytáhne takovou srandovní prťatou krabičku,která kliká a chce po mě,třeba ať vlezu do bedny,chytám letící předměty a podobné blbůstky,ale baví mě:-)S touto krabičkou taky cvičíme poslušnost.

O víkendech jsme buď na cvičáku,na dlouhých procházkách,na horách,na závodech nebo na různých jiných akcích.Na výstavy už díky bohu kašlem:-)

 

Obrazek

Život s Káčou je - i přes tu fyzickou i psychickou náročnost- celkem fajn:-)Mám pocit,že mě baví a taky mívám dojem,že mi Káča rozumí,což je fajn.Někdy se až divím,že mi věnuje fakt všechen svůj čas,že kvůli mě nejezdí na dovolené,kde nemůžu být,je to prostě fakt můj člověk:-)

No nic,už jsem s evám tu vypovídal až až,jdu obejít stoly a koš,třeba tam bude něco dobrého a když ne,půjdu spát.Tak se mějte!

 

Obrazek

 

Váš Renda